Ondřej Fibich: Pověsti z Klatovska
Dědictví Šumavy - Sbírka pověstí ze Šumavy a jihozápadních Čech
Později jsem Klatovskem chodil ve stopách misionáře Albrechta Chano-vského. Jeho záznamy barokní venkovské krajiny jsou okouzlující a nechybí v nich popis poutí k zázračným studánkám. Městskými pověstmi mne provázel Josef Biskup blahé paměti a jsou plné přeludů, zázračných událostí i půvabného líčení o posledním vodníkovi.
Klatovy jsou branou do Západní Šumavy, a tak nemohou chybět lesní démoni, loupežníci či vodní víly. A když půjdete do Městské knihovny a na chvíli se zastavíte v chodbách staré jezuitské koleje, můžete zaslechnout šeptání časů. To si vyprávějí dávní obyvatelé města své příběhy strašidelné
i bujaré.
Více o autorovi Ondřeji Fibichovi na www.cestyksumave.cz
Čerství rodiče vědmu zahrnuli všemožnými dary. Avšak mráček se vloudil do té radosti. Přikázala jim, že pokud se bude blížit jakákoli bouře, musí své děcko pečlivě ukrýt, sic by je zabil blesk. Tak je prý psáno v knize osudu. Manželé hned dali poblíž statku postavit kamennou věž, v níž se vždy v čase bouře chůva s chlapcem musela ukrýt. Když Bohumil povyrostl dostal k sobě vychovatele a opatrovatele, který se od hocha nesměl vzdálit.
Jednou byli spolu na procházce, když se od Šumavy přihnaly temné mraky a oni se nestačili do věže ukrýt. Divoce vyl vítr, kmeny stromů sténaly a oni se k jednomu z nich vyděšeně schoulili. Tu pročísl nebe blesk a s rachotem sjel do nedaleké věže. Úder byl tak strašlivý, že celou stavbu rozpoltil. Když bouře utichla, hned běželi na statek a vše vyprávěli. Rodiče padli na kolena a děkovali Bohu za záchranu syna a také chlapce hned Bohu zaslíbili. Syn se v dospělosti opravdu stal knězem a na záchranu duší svých rodičů, neboť se zapletli s černou mocí, nechal na místě zbořené věže postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii. Na Hůrce ji můžete dodnes vidět.
Když se dohrabal k vrcholu kopce, zjistil, že nad pokladem vzniká posvátná stavba. Hned díru po sobě uzavřel pohanským kamenem, který vzal z hromady ostatních připravených ke zdění a odletěl pryč. Dlouho přemýšlel, jak by chrám hůrecký odstranil z povrchu země, avšak sám to nemohl udělat. Když nastal jednou čas válek, našeptal kdesi vojákům, aby táhli ke Klatovům a kostel zbořili.
Přešly věky a ke zbořenině přišel mladý mlynář, který si chtěl dole na řece vystavět mlýn. Byl rád, že nemusí dobývat kámen někde v lomu a postupně začal volné kameny odvážet. Na vůz také vyzdvihl dávný čertův kámen a ten se tak dostal do zdi mlýna. Stavba utěšeně rostla a nastal čas poprvé spustit mlýnské kolo. Sotva se roztočilo, začala se celá stavba třást a ozývalo se bědování.
Muž hledal nějakou chybu v soukolí, avšak divná síla ho vtáhla dovnitř a teprve když se pokřižoval dostal se polomrtvý ven. ,,To je jistě s čertem“ pomyslel si a v hrůze z mlýna odešel navždy. Léta stál pod Hůrkou opuštěný mlýn a občas se o půlnoci sám spouštěl a jeho rachocení lekalo opozdilé chodce. I mlýn časem zanikl, jen čertův poklad stále čeká v nitru kopce na nějakého zbožného šťastlivče.
Jednou šla jedna žena z klatovského trhu do Tajanova. Vyprodala všechno své zboží, tak byla spokojena. Už se smrákalo a brzy padla tma. Ženská na cestě klopýtala a nakonec jí vypadl na zem měšec a peníze z něj se rozkutálely kolem. V nouzi si pomyslela: ,,Kdyby tu tak byl ten svítící pařez.“ V tu ránu se objevil a selka mohla své pracně utržené mince posbírat. Potom se zjevení uklonila a pěkně poděkovala. Pařez náhle zmizel a ve tmě se ozvalo: ,,I já ti děkuji. Děkuji za vysvobození!“ Tak byla duše vojákova vysvobozena.
Vodník za mládencem zahrozil: ,,Jen počkej, však ty mně neujdeš!“ Když delší čas Matesa neviděl, optal se děvečky: ,,Dodlo, kde pak je Mates?“ Když se dozvěděl, že čeledín jel s povozem do Prahy, vodník nemeškal, popadl uzlíček se svými věcmi a rozběhl se po proudu. Jistě doběhl vodou až do Prahy, avšak zda-li nenechavého mládence utopil, nevíme. Víme jen, že to byl poslední klatovský vodník.
Když zemřela, bylo vše uspořádáno dle jejích slov. Vůz s tělem svaté panny sám vyrazil na cestu a za ním se táhl pohřební průvod pozůstalých. Došli k lesnatému vrchu a v půli svahu volci zastavili. Na tom místě byl tedy hrob vykopán. Sotva do země Vodolenku uložili, vytryskl opodál čistý pramen. I nazvali jej Vodolenkou a měl po všechny časy moc uzdravovat nemocné a hojit jejich rány. Po tomto zázraku byl nazván vrch svatým lesem – tedy Svatobor.
Více pověstí na https://povesti.knih-pt.cz/obsah/seznam?region=9
Tento projekt vznikl za finanční podpory Česko – německého fondu budoucnosti, ve spolupráci Městské knihovny Prachatice, spisovatele Ondřeje Fibicha a Kreisbibliothek Freyung.
Pověsti z Klatovska
Do Klatov mne přivedlo přátelství s posledním zdejším impresionistou, malířem Jaroslavem Prouzou. Při výletech do čachrovského plenéru mi občas vyprávěl místní pověsti. Byly temné, avšak nepostrádaly barvy.Později jsem Klatovskem chodil ve stopách misionáře Albrechta Chano-vského. Jeho záznamy barokní venkovské krajiny jsou okouzlující a nechybí v nich popis poutí k zázračným studánkám. Městskými pověstmi mne provázel Josef Biskup blahé paměti a jsou plné přeludů, zázračných událostí i půvabného líčení o posledním vodníkovi.
Klatovy jsou branou do Západní Šumavy, a tak nemohou chybět lesní démoni, loupežníci či vodní víly. A když půjdete do Městské knihovny a na chvíli se zastavíte v chodbách staré jezuitské koleje, můžete zaslechnout šeptání časů. To si vyprávějí dávní obyvatelé města své příběhy strašidelné
i bujaré.
Více o autorovi Ondřeji Fibichovi na www.cestyksumave.cz
O znaku města Klatovy
Když bylo město založeno a opevněno hradbami, přijel na vladařskou návštěvu sám kníže Oldřich. Jakmile byl uvítám, vešel do domu primátora a velice se podivil. Tam na stolku byla rozložena královská hra – šachy. V dobré náladě oba usedli a třikrát spolu hráli. Vždy vyhrál nejpřednější klatovský měšťan nad svým zemským pánem. Oldřich chválil kratochvíli, kterou spolu měli, neboť si dobře zahrál. Za odměnu dal klatovským do erbu onu šachovnici a ti jako projev úcty k ní přidružili nápis W. K. C. Což prý značí: Woldřich Kníže Czeské.
Josef Biskup, Z šera minulosti I 1936, str. 12-13
Marně tůrovali
Velká bolest nastala, když byli po druhé světové válce vyhnáni z Hor všichni němečtí sousedé. Staré tradice a víra neměly již žádnou cenu. Tak také ke Grantlu přijela rabovací četa s nákladním autem. Potom, co vyrabovali vedlejší kostel Panny Marie Sněžné, chtěli na korbu přihodit zázračný obraz Panny Klatovské. Když chtěli odjet, auto se ani nepohnulo. Teprve až když vrátili obraz do kaple, podařilo se vejtřasku nastartovat.
Z dopisu Hanse Kollibabeho 50. léta 20. stol.
Hromová věž
Na dohled města Klatov žili dva bezdětní manželé. Vedlo se jim dobře, neboť jejich statek dost vynášel. Ale oni jen po děcku toužili. Tu se jednou u nich objevila cikánka a prosila o almužnu. A protože znala víc, než jen po domech chodit, hned uhodla jejich trápení. Slíbila jim uvařit kouzelný nápoj, který měli oba vypít o Valpuržině noci. S tím a s pěknou odměnou odebrala se dál. Přesně po roce se vrátila, v kolíbce se smál pěkný chlapeček jménem Bohumil.Čerství rodiče vědmu zahrnuli všemožnými dary. Avšak mráček se vloudil do té radosti. Přikázala jim, že pokud se bude blížit jakákoli bouře, musí své děcko pečlivě ukrýt, sic by je zabil blesk. Tak je prý psáno v knize osudu. Manželé hned dali poblíž statku postavit kamennou věž, v níž se vždy v čase bouře chůva s chlapcem musela ukrýt. Když Bohumil povyrostl dostal k sobě vychovatele a opatrovatele, který se od hocha nesměl vzdálit.
Jednou byli spolu na procházce, když se od Šumavy přihnaly temné mraky a oni se nestačili do věže ukrýt. Divoce vyl vítr, kmeny stromů sténaly a oni se k jednomu z nich vyděšeně schoulili. Tu pročísl nebe blesk a s rachotem sjel do nedaleké věže. Úder byl tak strašlivý, že celou stavbu rozpoltil. Když bouře utichla, hned běželi na statek a vše vyprávěli. Rodiče padli na kolena a děkovali Bohu za záchranu syna a také chlapce hned Bohu zaslíbili. Syn se v dospělosti opravdu stal knězem a na záchranu duší svých rodičů, neboť se zapletli s černou mocí, nechal na místě zbořené věže postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii. Na Hůrce ji můžete dodnes vidět.
Český lid Č 23 1914, str. 266-268
Čertův kámen
Prý kdysi dávno v pohanských časech bývalo na Hůrce obětiště s velkým kamenem. Když se ujala v těchto končinách křesťanská víra, měl být na Hůrce postaven kostel. Na tento záměr tuze zlořečil sám ďábel a všechny pohanské poklady zaklel tam hned pod zem. Jakmile byl však chrám založen, čert už neměl k tomu místu žádné moci. Zkusil se tedy k pokladům prokopat od řeky Úhlavy.Když se dohrabal k vrcholu kopce, zjistil, že nad pokladem vzniká posvátná stavba. Hned díru po sobě uzavřel pohanským kamenem, který vzal z hromady ostatních připravených ke zdění a odletěl pryč. Dlouho přemýšlel, jak by chrám hůrecký odstranil z povrchu země, avšak sám to nemohl udělat. Když nastal jednou čas válek, našeptal kdesi vojákům, aby táhli ke Klatovům a kostel zbořili.
Přešly věky a ke zbořenině přišel mladý mlynář, který si chtěl dole na řece vystavět mlýn. Byl rád, že nemusí dobývat kámen někde v lomu a postupně začal volné kameny odvážet. Na vůz také vyzdvihl dávný čertův kámen a ten se tak dostal do zdi mlýna. Stavba utěšeně rostla a nastal čas poprvé spustit mlýnské kolo. Sotva se roztočilo, začala se celá stavba třást a ozývalo se bědování.
Muž hledal nějakou chybu v soukolí, avšak divná síla ho vtáhla dovnitř a teprve když se pokřižoval dostal se polomrtvý ven. ,,To je jistě s čertem“ pomyslel si a v hrůze z mlýna odešel navždy. Léta stál pod Hůrkou opuštěný mlýn a občas se o půlnoci sám spouštěl a jeho rachocení lekalo opozdilé chodce. I mlýn časem zanikl, jen čertův poklad stále čeká v nitru kopce na nějakého zbožného šťastlivče.
Josef Biskup, Z šera minulosti I 1936, str. 16-17
Strážný pařezem
Před kasárnami kdysi vartoval jeden voják. Léto bylo horké a jemu stékaly potůčky potu po zádech. Když už to nemohl vydržet, začal na slunce nadávat a dokonce ho proklel. V okamžení padl mrtvý na zem. Od té doby jeho duše bloudila kolem města a čekala na vysvobození. Objevovala se jen v noci v podobě svítícího pařezu. Kdo by jej zavolal na pomoc a poděkoval, ten by nešťastného vojáka zachránil.Jednou šla jedna žena z klatovského trhu do Tajanova. Vyprodala všechno své zboží, tak byla spokojena. Už se smrákalo a brzy padla tma. Ženská na cestě klopýtala a nakonec jí vypadl na zem měšec a peníze z něj se rozkutálely kolem. V nouzi si pomyslela: ,,Kdyby tu tak byl ten svítící pařez.“ V tu ránu se objevil a selka mohla své pracně utržené mince posbírat. Potom se zjevení uklonila a pěkně poděkovala. Pařez náhle zmizel a ve tmě se ozvalo: ,,I já ti děkuji. Děkuji za vysvobození!“ Tak byla duše vojákova vysvobozena.
Josef Biskup, Z šera minulosti II 1937, str. 15-16
Poslední klatovský vodník
Drnový potok býval většinou potokem, ovšem běda, když se rozvodnil. To dělal v dolejším městě vždy hroznou paseku. U domku U Kříže jeden čas sedával na lávce vodník. Po chalupě se tam říkávalo U Horáků. Zelený škaredý mužíček míval v drápech škopek na mléko a kýval nad vodou žabíma nohama. U Horáků v ten čas sloužil čeledín Mates, který byl známý filuta. Jednou vodníka shodil bydlem z lávky a tuze se rozzlobenému mužíkovi smál.Vodník za mládencem zahrozil: ,,Jen počkej, však ty mně neujdeš!“ Když delší čas Matesa neviděl, optal se děvečky: ,,Dodlo, kde pak je Mates?“ Když se dozvěděl, že čeledín jel s povozem do Prahy, vodník nemeškal, popadl uzlíček se svými věcmi a rozběhl se po proudu. Jistě doběhl vodou až do Prahy, avšak zda-li nenechavého mládence utopil, nevíme. Víme jen, že to byl poslední klatovský vodník.
Miroslav Hrdlička, Pod černou věží 1940, str. 50-51
Klatovská vědma
Jiní odvozují název města od vojvody Klata, který sem za časů pohanských přivedl svůj lid. Jeho dcera se jmenovala Vodolenka a byla zkušená v čárách a věštbách. Všichni ji měli pro její moudrost rádi. Jednou Vodolenka vážně onemocněla a její dny byly sečteny. Na smrtelné posteli se rodičům svěřila se svým přáním“ ,,Až zemřu, oblečte mé tělo do bílého roucha a položte na vůz. Pár bílých volků zapřáhněte a tahouny pak pobídněte. Dle vůle našich bohů mne sami odvezou na místo, kde nám být pohřbena.“Když zemřela, bylo vše uspořádáno dle jejích slov. Vůz s tělem svaté panny sám vyrazil na cestu a za ním se táhl pohřební průvod pozůstalých. Došli k lesnatému vrchu a v půli svahu volci zastavili. Na tom místě byl tedy hrob vykopán. Sotva do země Vodolenku uložili, vytryskl opodál čistý pramen. I nazvali jej Vodolenkou a měl po všechny časy moc uzdravovat nemocné a hojit jejich rány. Po tomto zázraku byl nazván vrch svatým lesem – tedy Svatobor.
Albrecht Chanovský, Vestigium Bohemiae Piae 1689
Více pověstí na https://povesti.knih-pt.cz/obsah/seznam?region=9
Tento projekt vznikl za finanční podpory Česko – německého fondu budoucnosti, ve spolupráci Městské knihovny Prachatice, spisovatele Ondřeje Fibicha a Kreisbibliothek Freyung.