Hartmanice - Radkov a Stará Huť

Radkov je v 50. letech zaniklá ves nad Pekelským údolím v prameništi Pstružného potoka. Zde výši 915 m nad mořem stávala osada o 6 staveních. Dnes je odtud krásná vyhlídka na údolí. Vysídlení německých obyvatel po druhé světové válce vylidnilo stovky šumavských obcí. Snaha obnovit v nich život však nepřinesla zamýšlené výsledky. Novoosídlenců nebyl dostatek a navíc nedokázali navázat na staleté tradice života určovaného tvrdou prací a vzájemnou soudržností.

Stará Huť je bývalá osada, která patřila ke kochánovské rychtě, jedné z osmi svobodných kralováckých rychet. Ves zanikla v 50. letech minulého století. V 15. a 16. století ve vsi fungovala sklářská huť, která dala místu i název.

Blízké Zhůří bylo sídlem zhůřské rychty. Ostatním rychtám byla nadřazená seewiesenská rychta se sídlem na Javorné (Seewiesen), a úřadem vrchního rychtáře (hejtmana).

Kralováci vykonávali povinnosti hraničářů a za to měli některé výsady, jako možnost honu nebo rybolovu.

V dnešní době je dříve zemědělsky obdělávaná krajina v okolí bývalých Starých Hutí velmi změněna. Vzhledem k tomu, že toto území leželo dlouhou dobu ve vojenském prostoru, nebylo hospodářsky využívané a nebylo veřejnosti přístupné, dochází k postupné přeměně vlhkých luk v rašeliniště.

Právě kromě pohnuté historie zaujme návštěvníka i typický reliéf této části Šumavy, který je značně odlišný od níže položených oblastí Přírodního parku Kochánov. Geologicky spadá zdejší území již do oblasti tzv. Šumavských plání, jež představují u nás ojedinělý typ náhorních plošin v nadmořské výšce 900 až 1000 m. Náhorní planiny se vlní v mělkých depresích s častým zastoupením mokřadů, plochá údolí meandrujících řek střídají hluboce zaerodovaná údolí se zpěněnými peřejemi. Takto rozčleněná a plochá krajina je plná mrazových kotlin a údolí, ve kterých se zachycuje studený vzduch stékající po svazích hor. V některých lokalitách tak mrzne i v letních měsících. Proto tu nacházíme rostliny typické pro horní hranici lesa a horské louky (např. prha chlumní, hořec panonský). Část luk v okolí Keplů a Staré Hutě je využívána v létě jako pastvina pro dobytek.

Z vyhlídky, která je v místech bývalé osady Radkov. se otevírá výhled na údolí Pstružného potoka (lidově nazývaného Pekelské nebo Peklo)- Ždánov, hrad Kašperk a Hartmanice. Název Pstružného potoka prozrazuje někdejší možnosti rybolovu, který vylepšovaly malé rybníčky. Sílu vodního toku zde využívaly četné místní mlýny a vodní pily. Jedním z mála dochovaných je mlýn Žežulka, nacházející se kilometr jižně pod Mochovem. Lidový název Peklo vystihuje zdejší drsné klimatické a přírodní podmínky, nedostupnost a odlehlost celého údolí vůči okolní civilizaci. Údolí Pstružného potoka a okolí bylo v minulosti bohaté originálními příklady staveb šumavské lidové architektury. Pro zdejší území jsou typické domy s charakteristickými polovalbovými střechami, zvoničkami, nízkými štíty vysunutými před čelní fronty, někdy s pavláčkami a světnicemi roubenými z oblých klád. Ze dřeva se zhotovovala i střešní krytina šindele. Jimi se někdy také obkládaly venkovní návětrné stěny. V těchto oblastech, s převahou německého obyvatelstva, byly často pod jednou střechou s obytnou částí soustředěny i všechny hospodářské objekty. Jedním z mála dochovaných objektů je bývalý kralovácký dvorec Busil, dnes ekologická zemědělská farma, nabízející možnost ubytování a základní turistické služby.

Rozsáhlé šumavské lesy, pokrývající svahy údolí a přilehlé hřbety, jsou jen zbytkem původního pohraničního pralesa. Novou kulturní krajinu přinesl především středověk. Neprostupné pralesy postupně zmizely a nahrazovaly je louky, pastviny, doly a sklárny. Bohatství dřeva z místních lesů dávalo minulosti nejrůznější možnosti jeho zpracování.

První písemná zmínka o nedaleké osadě Mochov, která se dochovala do dnešních dnů, je již z roku 1336. Koncem 15. století, přesně v roce 1494, se u Mochova rozhořela pravděpodobně první sklářská huť v této části Šumavy. Výrobou lesního skla začala dlouhá sklářská historie na Šumavě.
Ve starších dobách se zde v milířích vyrábělo především dřevěné uhlí pro četné sklárny. Později zde pro zpracování dřeva sloužily malé vodní pily, nazývané též mlýny na prkna "Brettmühle". Další dřevěné zboží - dřeváky, šindele, cvočky, zátky, loubky, soustružená pouzdra, kartáčová prkénka, tzv, dřevěný drát - se vyrábělo především podomácku v době, kdy dřevorubci nemohli v plné míře pracovat v lese. V některých místech měla tradici výroba dřevěných hraček.

Časté bylo kácení a klučení lesních ploch pro získání zemědělské půdy. Málo výnosné zemědělství mělo samozásobitelský charakter a sloužilo spíše jako vedlejší zdroj obživy. Hospodář pěstoval plodiny, které rodina spotřebovala během roku.

Od druhé poloviny 19. století, s úpadkem tradičních činností hornictví a sklářství, se zemědělství začíná stávat pro mnohé rodiny hlavním zdrojem obživy. teprve na konci 19. století zdejší zemědělci opouští nejchudší půdy a les se sám pomalu vrací na původní místa. Za pouhých 100 let svoji plochu více jak zdvojnásobil. Lesy, které takto vznikly, jsou velmi rozmanité. Od počátečních stádií lesa s převahou vrb a bříz (tzv. pionýrů) po vrcholná stádia šumavských lesů (tzv. klimaxy) se zastoupením buku, jedle, smrku a jilmu.
O údolí Pstružného potoka dokáže zajímavě vyprávět, stejně jako o celé Šumavě, pan Emil Kintzl. Na jeho popis Pstružného údolí se můžete podívat zde:
https://www.stream.cz/zmizela-sumava/10012067-sterzmuhle-sumavsky-skvost-v-udoli-ricky-struzne#nejnovejsi

 

 

 Pramen: leták k Farmářské stezce vydaný AgAkcentem s.r.o.



Mapa