Co všechno najdeme v okolí Práchně? Zříceniny hradu, který vyrostl na místě významného přemyslovského hradiště, a který se stal centrem okolního kraje - Prácheňska. Kamenný hrad vybudoval ve 13. století Bavor III. ze Strakonic, který dostal původní hradiště darem od Jana Lucemburského. První historická zmínka o objektu se datuje z doby před rokem 1670. Objekt nejprve sloužil jako papírna. V roce 1807 kupuje papírnu Josef Rosenauer, syn význačného vodohospodáře a lesního inženýra Josefa Rosenauera. Tím se tato část větve rodu Rosenauerů dostává do Horažďovic. Josef Rosenauer je v historických materiálech uváděn jako horažďovický papírník až do roku 1834. Jeho syn Petr Rosenauer přeměňuje v roce 1834, tedy po 164 letech provozu, papírnu na mlýn a tím proslavená výroba ručního papíru v Horažďovicích definitivně zaniká.
Hradiště Prácheň vzniklo jako součást hradské soustavy raně přemyslovských Čech někdy v polovině 10. století. I přesto, že Prácheň ležela uprostřed rozsáhlých lesů poblíž jihozápadní hranice země, zaznamenali kronikáři soustředění obyvatel v jejím okolí již v 11. století. V podobném duchu se zmiňuje o Práchni i Vintířova legenda, když hovoří o " culusdam urbis, que Prahen dicitur confinium" - pomezí jakéhosi města, jež sluje Prácheň. Prácheňské hradiště bylo v dobách prvních Přemyslovců centrem nejen správním, ale i kulturním, řemeslným a vojenským. Vázala se k ní celá řada menších hradišť, která tvořila jakýsi prstenec kolem.
Z pomístních názvů, zasvěcení kostela svatému Klimentovi či názvu města Horažďovice můžeme vytušit, že se do jihozápadních Čech šířila víra z prostředí Velké Moravy, a to v průběhu první poloviny 10. století. Učedníci svatého Gorazda, přímého žáka věrozvěsta Metoděje, v tomto kraji s pomocí ostatků svatého Klimenta šířilo křesťanskou víru (ostatky svatého Klimenta byly přeneseny Konstantinem a Metodějem z Říma během jejich misijní cesty na Moravu).
Hradiště na Práchni se jako nové centrum kraje stalo tedy přirozeně i centrem církevní správy. Jedna z prvním zmínek o Práchni se úzce váže na benediktiny. Roku 1042 totiž daroval kníže Břetislav pražským benediktinům území v Prácheňském kraji s centrem v Nezamyslicích, kde si tento církevní řád později zřídil probošství. I přes nedostatek historických pramenů existují zmínky o zdejších kastelánech. Roku 1184 zde sídlil Vítek, předek pánů z Rožmberka. V letech 1220 - 1222 Diviš, předek pánů ze Šternberka a roku 1264 je zde zmiňován Purkart, coby předek pánů z Janovic.
Soustava hradišť, mezi které patřila i Prácheň, se rozpadla zhruba v polovině 13. století. V roce 1268 se soudní pravomoci přenesly na Vyšehrad a hradiště bylo víceméně opuštěno. Další kapitolu prácheňské historie začal psát až Bavor II. ze Strakonic spolu se založením hrazeného města Horažďovic. V započatém díle pokračoval jeho syn Bavor III., který je, podobně jako jeho otec zmiňován ve funkci purkrabího na hradě Zvíkově. Roku 1315 začal se souhlasem krále Jana Lucemburského budovat kamenný hrad, snad s cílem navrátit Práchni původní význam správního střediska svého panství. Není vyloučeno, že stavbou byla tehdy pověřena královská stavební huť, která stála např. za vznikem nejstaršího kamenného mostu v Písku. Hrad se svou podobou hlásil ke královským hradům s obvodovou zástavbou. Připojení flankovacích bašt coby aktivního obranného systému, bylo zřejmě přejato z francouzských hradů kastelového typu.
Těsně po dostavění hradu však Bavor III. umírá a jeho syn Vilém mění původní záměr využití Práchně. Hrad se od té doby stává pouhou trpěnou kulisou, neboť veškerá agenda se vyřizuje v Horažďovicích či Strakonicích. O poslední záchranu hradu se pokusil Půta Švihovský z Rýzmberka. Ten dostal svolení od krále Vladislava II. Jagellonského v roce 1473 - týkalo se stavby 4 hradů: rabí, Švihova, Pušperka a Práchně. Přestavby se nakonec dočkaly jen hrady Rabí, Švihov a částečně Prácheň. Dle slov Bohuslava Balbína dal "Půta i zbořený hrad na Práchni tak opraviti, že v čas potřeby se v něm mohlo bydleti". Eskapádou věn a dědictví mezi Půtovými potomky se hrad ocitl v polovině 16. století, kde je již v roce 1558 zmiňován jako "pustý zámek Prácheň". Od té doby byl hrad opuštěn a ponechán svému osudu.
O hrad se začali zajímat až počátkem 19. století Rummerskirchové, majitelé horažďovického panství. Na Práchni nechali mezi hradní zříceniny vestavět poustevnu, ze které dnes zbyly pouze obvodové zdi. O podobě poustevny se zmiňuje F.A.Heber ve své knize o hradech z roku 1848. Z knihy vyplývá, že z venkovní strany byla poustevna pokryta kůrou, uvnitř měla papírové tapety a na hřebeni střechy byla umístěna zvonička. Na vrcholu torza válcové věže vztyčili Rummerskirchové tři kříže v nadživotní velikosti. V roce 1818 navštívil hrad Prácheň císař František I. a za národního obrození byl v roce 1868 odvezen kámen z hory Práchně do základů budovy Národního divadla.
Kostelík sv. Klimenta na hřbitůvku na Práchni je devátým křesťanským kostelíkem v Čechách, zřejmě vysvěcený samotným Metodějem. Kolem kostela svatého Klimenta stála kdysi stejnojmenná ves Prácheň, která vznikla zřejmě současně s hradištěm Práchni. Na prácheňském hřbitově je pohřben spisovatel Josef Pavel a regionální historik Karel Němec.
Pramen: vysvětlující tabule Naučné stezky Prácheň, kterou realizovalo sdružení Šumařina o.s. s podporou Plzeňského kraje a města Horažďovice, 2011.
S kostelem sv. Klimenta na Práchni je spojena pověst o nenasytném panu Pútovi z Rýzmberka. Byl to člověk vznešený, zbožný a vykonával úřad zemského sudího. Měl však jednu velkou neřest, neboť byl veliký skrblík. A tak, když se rozhodl zvelebit starobylý kostelík na Práchni, dlouho přemýšlel, jak by to jeho nestálo moc peněz. Nakonec našel řešení: Nechal ulít zvon, který se měl zavěsit do nové věže kostela, dal ho vystavit na Práchni a poručil naplnit ho penězi, aby bylo z čeho kostel opravit. Pomalu se trousili poddaní, aby pánovi donesli často poslední penízky, které měli ve svém ubohém životě ušetřené pro nemoc či špatné časy. Panský písař je pečlivě zapisoval, aby nezůstal ani jediný, který by na kostel nepřispěl. A ten, kdo dlouho nešel, byl panským drábem pohnán k povinnosti. Přesto ale se zvon plnil velmi pomalu: Nebylo mezi poddanými mnoho peněz. Když však pán pohrozil těm, co peníze zatím nepřinesli, vězením, zase se začaly grošíky - a sem tam i dukátek - do zvonu kutálet.
Zvon se pomalu naplňoval a už chybělo jen opravdu málo, aby byl penězi zaplněn tak, jak si to pán přál. A tu dráb přivedl nemocnou vdovu po jednom chudákovi. Marně ho vdova zapřísahala, že nemůže pánovi žádné peníze dát. Marně prosila za své tři děti, pro které měla stranou tři ubohé grošíky na nejhorší časy. Dráb prohlédl prostě zařízenou světničku, grošíky objevil a vdovu přinutil, že sama musí peníze na Prácheň přinést a do zvonu hodit. Ubohá žena šla těžce do kopce, v hadříku zabalené nesla jako svátost své poslední tři groše, chvílemi ji musel dráb podpírat, aby vůbec došla a když si připomněla, že nese nenasytnému pánovi svůj poslední majetek, ani žít se jí nechtělo. Tak došli až na samý vrch a tu, když vdova uviděla zvon až po okraj plný peněz chudáků a představila si svoji bídu v dalších dnech, narovnala se, hněvem se jí v očích zablesklo a vykřikla: " Kéž by ses propadl i se svým bohatstvím!" A v tu chvíli se země zachvěla, otevřela se, a zvon plný peněz se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby do dneška ho nikdo neviděl, ale když přijdete na Prácheň v pěkný tichý den a budete pozorně poslouchat, z hlubin zaslechnete jemné cinkání, jako by někdo přepočítával peníze. Třeba je jednou někdo z příchozích najde.......
Jiná verze pověsti vypráví, že poklad hlídá černý pes s ohnivýma očima a dosud žádný z hledačů jej nenašel. Pokusil se o to i jeden horažďovický lakotný měšťan, avšak když dokopal k okraji zvonu, byl vyděšen výkřiky: „Hoří!“ Když se pak vrátil, jáma ani jeho motyka už tam nebyly........
Pramen: Město Horažďovice - Simona Sládková
Na Práchni se nachází i přírodní rezervace. Jedná se o zbytek přirozených převážně listnatých porostů teplomilného charakteru na strmém svahu pod zříceninou někdejšího župního hradu. Nachází se zde řada chráněných a ohrožených rostlin, např. lilie zlatohlávek. Chráněné území o výměře 28,45 ha zaujímá západní až severozápadní svah vrchu Prácheň (512,4 m n.m.) Zbytek přirozených převážně listnatých porostů teplomilného charakteru se nachází na strmém svahu pod zříceninou někdejšího župního hradu. Podkladem chráněného území jsou krystalické horniny moldanubika. Byly zde zjištěny ruly, aplity, lamprofyry a granodiority, místy krystalické vápence. Převážnou část území pokrývá mezotrofní hnědozem, v místech s podkladem vápence pak vápeníté hnědozemě. Najdeme zde řadu chráněných a ohrožených rostlin.
Lesnaté návrší se vzácnou květenou se rozkládá kolem zříceniny hradu Prácheň. Po opuštění hradu ve 2. polovině 16. století se dnes nejcennější část rezervace - porosty na strmých skalnatých svazích nad řekou, vyvíjela prakticky bez lidských zásahů. Přirozené porosty převážně teplomilného charakteru s typickou květenou charakteristickou pro podhůří Šumavy. Jsou zde zachovány přes 100 let staré smíšené porosty, které tvoří lípa malolistá (Tilia cordata), lípa velkolistá ( Tilia platyphyllos) a javor mleč (Acer platanoides), dubohabřina s převahou dubu letního (Quercus robur), dubu zimního (Quercus petraea), habru obecného (Capjunus betulus) a borový les na minerálním podkladu.
Velké zastoupení zde mají rovněž nepůvodní kulturní smrčiny, které na těchto stanovištích trpí nedostatkem vláhy a žírem kůrovce. Ve spolupráci s vlastníkem rezervace obcí Velké Hydčice se daří tyto kulturní smrčiny postupně přeměňovat na lesy s původní dřevinnou skladbou.
Bylo zde nalezeno více než 300 druhů vyšších rostlin, z nichž řada je chráněna. V bylinném podrostu najdeme typické druhy hájové květeny jako například sasanka hajní (Anemone nemorosa), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), dymnivka dutá (Corydalis cava), bažanka vytrvalá (Mercurialis perrenis), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), prvosenka jarní (Primula veris), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kruštík širokolistý (Epipactis helleborine) a další.
V území bylo zjištěno 135 druhů živočichů, z chráněných například čmelák zemní (Bombus terrestris), ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký (Anguis fragilis), užovka hladká (Coronella austriaca), lejsek šedý (Muscicapa striata), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), ťuhýk obecný (Lanius collurio) či veverka obecná (Sciurus vulgaris). Je zde také doložen výskyt teplomilných druhů měkkýšů.
Do území je veřejnosti povolen vstup jen po značené turistické značce. Zákonnou ochranu získalo toto území již v roce 1953, novelizováno v roce 1988.
Pramen: vysvětlující tabule Naučné stezky Prácheň, kterou realizovalo sdružení Šumařina o.s. s podporou Plzeňského kraje a města Horažďovice, 2011
