Maňovice - obec
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366. Místo, kde Maňovice stojí, bylo pravděpodobně osídleno již před rokem 1300. Maňovice dostaly své jméno podle rodu rytířů z Maň, kteří bojovali ve službách Přemysla Otakara I a za své služby obdrželi vesnici od panovníka. Poslední držitel z tohoto rodu je Mařík Maň a je zapsán latinsky jako Marzicon Man a v jiném záznamu zase jako Marsson Manion r. 1386, kdy vesničku prodává Slávkovi a ten Zdeňkovi z Oslec roku 1394 (Zdenko de Oslecz) a od té doby vesnička patřila k panství (statku) Oselce.
Na kraji obce vyhlíží ze skály uměle dotvořený útvar - Maňovický drak. Maňovický kamenný drak vznikl úpravou kamene vyčnívajícího do ohybu cesty směrem na Pačejov. Do podoby dračí hlavy ho nechal se svým příbuzným upravit Antonín Raška, tehdejší starosta obce. Práce provedl kameník Karel Kališ. Draka nechal Antonín Raška zhotovit jako poděkování Bohu za to, že po oslepnutí na pravé oko, což se stalo asi v roce 1897, viděl alespoň částečně na levé oko, které slepota postihla jen částečně. Drak představuje zlou nemoc - slepotu a kamenný kříž na jeho hlavě znázorňuje vítězství nad touto nemocí po vytrvalých prosbách a modlitbách, jako poděkování Bohu za uzdravení a návrat zraku alespoň na jedno oko. Slepotou byla postižena i Raškova matka ve věku asi 35 let. Dokončen a vysvěcen byl drak v roce 1905 za velké účasti obyvatel obce a hasičů. Vysvěcení a mši svatou celebroval děkan František Dítko, zakladatel církevního hasičského sboru v Kvášňovicích, kam až do roku 1899 patřili i hasiči z Maňovic, než se osamostatnili i díky spolupráci A. Rašky a faráře Františka Dítka. Kamennou ohrádku s kovaným plotem okolo dračí hlavy, nechal zhotovit synovec A. Rašky, též starosta obce, František Klozar v roce 1926. Drak hledí směrem k Šumavě na horu Boubín a k Pačejovu, kam touto cestou chodily děti do školy.
Kaplička na návsi u rybníka v Maňovicích. Kdy byla kaplička v Maňovicích postavena se neví přesně, ale podle odhadů a některých souvislostí zde stála již před rokem 1700 v období po třicetileté válce kolem roku 1648. Podle pověsti byla postavena uprostřed vesnice za dob morových epidemií proto, aby se mrtví nemuseli vozit na hřbitov do Kvášňovic, kam by se mohla zanést nákaza. Podle kovaného křížku nad kopulí, by mohla mít původ ve třicetileté válce, kdy se lid utíkal pod ochranu svatých a nejvíce k panně Marii, aby je pomohla ochránit před cizími vojsky tak, jako pomohla Moravanům u Hostýna proti dobyvačným Mongolům i proti Turkům. Podle vyprávění, byla kaple snad původně zasvěcena ke kostelu Matky Boží před Týnem v Praze. Tato tradice byla zapomenuta a od devadesátých let dvacátého století se zde slaví poutě spolu s kostelem v Kvášňovicích, který je zasvěcen svatému Bartoloměji.
Kaplička v Maňovicích byla podle vyprávění z doby kolem roku 1950 byla původně zasvěcena Panně Marii před Týnem. Toto bylo postupně zapomenuto a slavilo se zasvěcení společně podle příslušnosti osady k farnosti s kostelem sv. Bartoloměje v Kvášňovicích (pouť). Na počátku 20. století byla kaplička stavebně velmi chudá, s doškovou střechou. V roce 1938 za starosty Josefa Zábranského byly stavebně upraveny zdi a byl postaven nový krov firmou Pavlovský z Chanovic s eternitovou krytinou. Truhlář Václav Panuška z č.p. 25 upravil vzhled věžičky a firma Zahnbauer z Horažďovic provedla její oplechování a vztyčila kopuli, která je protnuta a upevněna do dřevěné krovové konstrukce zvonice kovaným křížkem, který by podle způsobu opracování mohl být ze 17. století, ale může být i mladší. Zvonek zakoupila obec od zvonaře Rudolfa Pernera v Českých Budějovicích za 1300,- Kč proto, že ten původní se zřítil na strop a prasknul. Nový zvonek byl zasvěcen sv. Anně, protože rozhodující částkou přispěla Anna Supíková č.p. 24. Byl vysvěcen děkanem Janem Němcem z Kvášňovic 24. července 1938 a nesen slavnostním průvodem po vsi.Tak jako jiné zvony i tento zvonek byl zabaven ve válce na výrobu munice pro německou armádu. Stejně tak byl zabaven i zvonek co praskl a byl nějaký čas ukrýván na klenbě sýpky v č.p. 1. Od válečné konfiskace (1941) byla kaplička bez zvonku až do roku 1951, kdy podle potvrzení ze dne 9.5.1951 na něj obec převzala od Františka pojera 1180,- Kčs, aby ho odkoupila od ONV v Horažďovicích, kde zůstal v kapli u budovy bývalé ozdravovny po řádu Kongregace Školských sester de Notre Dame, katolické řeholní kongregace českého původu. Z Horažďovic ho přivezl Jan Pač z č.p. 28 na motocyklu společně s Karlem Šroubem z č.p. 22, který zprostředkoval jeho vydání.
V roce 1976 byla sejmuta kopule a z ní vyjmuto zaletované pouzdro, ve kterém byly uloženy pamětní listiny z roku 1938, popisující nejen průběh opravy a slavnosti, ale i nouze před nastávající válkou. Razítko obce a podpis starosty Josefa Zábranského. K původním listinám byly přidány do pouzdra nové listiny a také dobové mince, pouzdro zaletováno a kopule byla upevněna téhož roku zpět po provedení opravy a nátěrů střechy. Eternitová střecha byla nahrazena dehtovým šindelem v roce 2009. U kapličky stála na západní straně lípa a po jejím pokácení v říjnu 1997 bylo určeno podle letokruhů stáří přibližně na 150 let, což by odpovídalo, že mohla být vysazena u příležitosti prvního výročí zrušení roboty v roce 1849. Na její místo slavnostně vysadili novou lípu v roce 2009 starosta obce Miroslav Panuška a Karel Klozar. Lípa byla posvěcena farářem Stanislavem Buštou z Velkého Boru. Na západní straně ke kapličce přiléhá kamenný klenutý sklep, který je pravděpodobně starší než morový sloup před kapličkou. K čemu původně sloužil se už dnes neví. Ještě dále na západ stojí bývalá panská hospoda č.p. 18, která sloužila i jako zájezdní hostinec. První doklady o její existenci jsou v Tereziánském katastru z roku 1748, na kterou vrchnost z Oselec dosadila šenkýře Panušku a v roce 1809 se stal majitelem Antonín Panuška.
Před kaplí stojí morový sloup, který je pravým skvostem mezi maňovickými stavebními památkami. Na západní straně kamenného podstavce je nápis a také datum 22. Května 1713. V uvedeném roce řádil v Čechách mor. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech. Roku 1714 zasáhla také Moravu. Epidemii potvrdily i kosterní pozůstatky nalezené během oprav západní části zdi kolem kapličky v roce 1969. Mrtví nesměli být převáženi z postižené vesnice do Kvášňovic na hřbitov, aby se epidemie dále nešířila a tak byli pohřbíváni, kde jinde, než na posvěceném místě u kapličky. Na památku této epidemie nechal Adam Zoubek (pravděpodobně rychtář), zhotovit morový sloup. Podle data na sloupu lze předpokládat, že kaplička zde stála mnohem dříve a sloup k ní byl postaven později. Na zadní straně sloupu je nápis "Vczinili csme na pamatkv tito boži mvka Adam zavbek tomas wekrot zamecznik joanes Pavr kamenik dne 22 mae a 1713". Překlad: Učinili jsme na památku tato Boží muka, Adam Zoubek, Tomas Wekrot zámečník, Johanes Paur kameník dne 22. května léta Páně 1713.
Pramen: Vysvětlující tabule na naučné stezce v Maňovicích - zpracoval Karel Klozar
Pověsti
Jsou Maňovice sedmým rodištěm krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad?
Karel Klozar
Na počátku padesátých let minulého století, v době, kdy v našich domácnostech nepřekáželi zlodějové času, vymývače mozků a pohody, nesoucí název „televizory“, scházívali se u nás ve světnici tehdejší zemědělské usedlosti sousedé. Byli to hospodáři i chalupníci a vyprávěli tak, jak byli oni zvyklí z dob, kdy ještě nebylo v domácnostech ani rádio. Zejména krásné byly zimní večery, když kvůli nedostatku vody, která zamrzla v přehradách, byl i nedostatek elektřiny a docházelo k jejímu vypínání na vesnicích, většinou večer od 18 do 20 hodin. To se pak zapálily svíčky, lucerny a petrolejky a v krásném přítmí a při praskání dřeva v kamnech začali sousedé vyprávět příběhy - jak ty strašidelné vymyšlené, tak i pověsti ústně předávané po staletí, které popisovaly skutečné události. Jednou z pověstí byla i ta o vypálení Oseka a jeho přesídlení do Maňovic. Osek byla vesnička asi jeden kilometr jihovýchodně od Maňovic, kde stál i dvorec pana Buška, kterému vesnička byla poddána. Byl to pán zlý na poddané a vysloužil si přezdívku Vlk z Oseka. První písemná zmínka o něm je z 23. 4. 1366 v listině sepsané u pana Buška v Oseku, který byl ve sporu o hranice svých pozemků s farářem z Velkého Boru – potažmo se zderazským klášterem - a na pomoc k určení hranic byl přizván i kmet Mach z Maňovic, který tato místa a tedy i hranice mezi Osekem a Maňovicemi dobře znal. Spor byl sice písemně vyřešen, ale ústně prý pokračoval i nadále až do dob, než byl Osek vypálen husity. Tehdy se říkalo, že ho vypálil Žižka, ale nikdo nevěděl, zda vojsko vedl Žižka osobně či některý z jeho hejtmanů. (Žižka toho dne dobýval také hrad Rabí a Prachatice).
Událost měla proběhnout tak, že v Maňovicích byla v oné válečné době určena stálá hlídka, která pozorovala pohyby vojsk od Maňovic směrem k jihu. Pozorovatel, zda jich bylo více a střídali se, to se také už neví, pozoroval krajinu z kopce tehdy zvaného Strážná hora (dnes nese název Soudná). Pohyby vojsk byly dobře pozorovatelné, protože je doprovázel kouř a plameny z míst, kde husité zrovna vypalovali. Pozorovat bylo možno vypálení předměstí Strakonic, Prachatic, Malého Boru, hradu Rabí a dalších vesnic mezi Strakonicemi a Sušicí. Jednoho dne se vojsko začalo pohybovat po cestě od Velkého Boru k Jetenovicům a na nějaký domluvený signál byly na jižním okraji Maňovic zapáleny předem přichystané hromady chvojí, které vytvořily silnou kouřovou clonu. Jedni říkali, že to bylo proto, aby Maňovice nebyly vidět a vojsko je minulo, jiní říkali, že to mělo vojsko oklamat vyvoláním dojmu, že Maňovice jsou již vypálené. Vojsko k nim nedorazilo a v místech, kde stála kdysi vesnička Počepice – to jest místo, kde se dodnes říká Pučevnice, se vojsko uhnulo mírně na východ a sešikovalo se na poli za velkým kamenem. Odtud byl jen malý kousek do Oseka ke dvorci pana Buška, který pravděpodobně stál na vršku zvaném Kabelík. Zda tam stála i vesnička, to se také neví. Vojsko, které táhlo od Rabí na Lažany a Klášter u Nepomuka, se tedy před Maňovicemi uhnulo směrem na Osek, vesničku i dvorec pana Buška vyrabovalo a vypálilo. Do Maňovic prý přijela jen nějaká vojenská hlídka, aby zjistila co se zde děje, a pak vojsko odtáhlo z Oseka na Lažany, které minulo (údajně zde byly tak husté lesy a cesty tak nepřehledné, že zámek v Lažanech vojevůdci prostě přehlédli). Vojsko pak pokračovalo na Nepomuk, kde vypálilo Klášter 25. 4. 1420. Hlídka na Strážné hoře, zmíněné kouřové signály a změna tažení vojska - místo do Maňovic do Oseka, to prý bylo předem domluveno, a podle jednoho podání mělo dojít k oklamání vojska v tom smyslu, že Maňovice už jsou vyrabovány a vypáleny a nebylo by zde co rabovat, proto se vojsko uhnulo na Osek. Druhé podání hovořilo o tom, že toto domluvené znamení měl být signál právě k tomu, aby vojsko do Maňovic nevstoupilo ani omylem a nevypálilo je proto, že se tam na zemanském statku u Hlaváčů ukrýval král. Tato varianta podání byla potlačena kvůli tomu, že vypravěč si za ni vždy vysloužil posměch. Co by tady v Maňovicích dělal král a který vlastně? Pravda někdy opravdu vypadá neuvěřitelně a varianta s kamufláží vypálené vesnice se zdála přece jen přijatelnější.
Další pověst o ukrytém pokladu na vrchu Soudná vypráví o tom, že na zemanský statek u Hlaváčů přijeli nějací páni, kolem vesnice zapálili ohně a to poté, co poklad, který tam před tím přivezli, ukryli někde za statkem Hlaváčů, možná i v lese pod Soudnou. Zkrátka nějací páni něco tajně přivezli na zemanský statek, kde se to snažili ukrýt. Že by tím pokladem mohlo být malé dítě, to nikoho ani nenapadlo proto, že malých dětí bylo tehdy ve vesnici asi ze všeho nejvíce. Touto ideou jsem se začal zabývat již v roce 1986, při sepisování první knihy s názvem Maňovice 1366 – 1986 díl I. Od neolitu do r. 1900. Historické prameny však byly uloženy ve státních archivech a přístup k nim byl velmi obtížný zejména pro badatele, který nebyl studentem historie ani jiné vysoké školy. Teprve v letošním roce na popud pana Václava Fuxe, který se narodil ve mlýně v Horažďovicích, jsem se začal vážně zabývat jeho tvrzením, že se tam narodil také král Jiří z Poděbrad. On prý toto slýchával od různých lidí v Horažďovicích, a to převážně od vzdělaných, kteří se zabývali historií Horažďovic a okolí. Stačilo už jenom poskládat známá fakta, přidat příběhy z pověstí a doplnit logicky vyplývajícími úvahami - a k šesti místům, která jsou označována za místa narození krále Jiřího, náhle přibylo sedmé a pravděpodobně to nejvíce záměrně utajované.
O maňovickém draku
V Maňovicích u vozové cesty stojí kamenný drak. O této potvoře se vypravuje, že za dávných časů žil nad vsí ve skalách. Byl tak zlý, že jej musela jeho sousedka, stará čarodějnice proměnit v kámen. Dlouho ležel na cestě, překážel a lámal sedlákům kola vozů. Nakonec zavolali sousedé faráře, kámen z cesty odvalili a aby už nikomu ten kamenný drak neškodil, zasadili mu do hlavy posvěcený křížek. Od těch dob je od něj pokoj.
O draku podruhé
Kdysi se jeden z pomocníků pekla rozhodl vydrápat na světlo Boží. Byl to drak, který vystrčil svou hlavu u Maňovic. Když však chtěl vylézt celý, jeden statečný muž jej udeřil křížem do hlavy. V tom okamžiku obluda zkameněla, takže z povrchu kouká jen hlava, zatímco tělo zůstalo v zemi.
O draku potřetí
Místní chalupník Raška byl postižen slepnutím. Prosil o Boží pomoc s tím, že když se uzdraví, postaví u cesty kříž. Když se pak zdravýma očima rozhlížel po okolí Maňovic, viděl v úvoze veliký balvan a protože mu připomínal dračí hlavu – symbol svého trápení, nechal ji kameníkem Kališem upravit. Do dračí hlavy byl pak zasazen kříž s nápisem léta Páně 1906.
Bylo – nebylo
Obec Maňovice prý založil loupeživý rytíř Man, který tu v okolí bral pocestným jejich kabely. Odtud se místní les jmenuje Kabelík. Jiní zase praví, že vesnice vznikla poté, když husité obrátili v popel nedalekou tvrz pana Buška z Oseka. Ten pak přenesl své sídlo sem a kolem později vznikla ves.
Proklatý poklad
Jednou naším krajem táhla nepřátelská vojska. Vesnice se měnily ve spáleniště a tvrze v trosky. Utíkali kmáni i páni a brali s sebou své cennosti. Tak se také několik družin zastavilo v Maňovicích, aby zde jejich vůdci rokovali, jak své poklady zachránit. I rozhodli se využít strachu z blížících se vojáků a nechali klamně ve vsi založit několik obyčejných ohňů. Vyděšení sedláci, kteří již byli na útěku, odhodili své rance v lese a všechno to spěchalo nazpátek hasit domněle hořící ves. Toho využili páni, majetek pobrali a spolu se svými poklady nechali zakopat na tajném místě zbylými pacholky. Ty pak usmrtili, aby nikdo nevěděl o tom místě. Zanechali tam jen tajná znamení na čtyřech kamenech a ujeli. Okradení Maňovičtí byli pak přepadeni ještě cizím vojskem, a tak tak uchrámili svou ves před skutečným vypálením. Když cizímu hejtmanovi líčili, jak byli svými pány okradeni, vojáci se obrátili k panským tvrzím a všechny je v okolí zničili ohněm. Tak zanikla nejen tvrz maňovická, ale i sídlo pánů v Oseku.
Kde se přichází v Maňovicích na svět
V krajině plné kamení těžko se hospodaří. Co to dá jen práce všechny balvany, kameny, valouny i placáky odstranit z cest, polí a luk. I rozhodli se obyvatelé Maňovic, že se dají do díla společnými silami. Vypadalo to, že kamení snad neubývá a lidé začali reptat. Co nešlo s pomocí Boží, to se snažili poslat k čertu. A skutečně s jedním mladíkem dohodl se pekelník na pomoci. Pozdě soused naříkal. Čert po provedené práci nadzvedl jeden velký kámen, kde ústila cesta do pekla a nešťastníka tam strčil. Ale v pekle se ošívali, neboť nebyl vyhotoven úpis. Za to museli pekelníci dávat obci zvláštní daň. Každé dítě, které se v Maňovicích narodilo, přišlo na svět dírou pod velkým kamenem.
Hejkal
V lesích kolem rybníka Zákupu pokoušel jeden hejkal sedláky, kteří jeli ze mlýna s namletou moukou. Kdo by na něj volal nebo napodoboval jeho houkání, tomu by natloukl holí, koně splašil, vůz rozlámal a mouku rozházel po okolí.
Vesnická strašidla
Při zdejší kapličce prý byli kdysi pohřbíváni lidé. O půlnoci se v blízkém lochu scházívali kostlivci a pak přepadali kolemjdoucí, kteří se po klekání opozdili. Také ve vsi strašívala ohnivá svině. Kdo ji potkal, toho mohla sežrat nebo rozdupat, případně spálit ohněm. Také o bezhlavém rytíři se povídalo. Kdo ví?
Pramen: Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.