Bukovník - obec

Na východním okraji Sušicka, pod tajemným Blažňovem, leží kdysi lidnatá, živá vesnička Bukovník (615 m n. m.) Má se za to, že  byla založena v období tzv. vnitřní kolonizace českých zemí kolonisty, příslušníky slovanského kmene Zličanů a snad i Doudlebů, v místě, porostlém bukovým lesem – jak prozrazuje její název a patří mezi nejstarší osady v této krajině. Místo bylo okrajovým územím knížecího rodu Slavníkovců, sídlících na hradě Libici u Poděbrad. Po založení Práchně, knížecího hradu Přemyslovců, však bylo později začleněno do oblasti pod správou přemyslovského státu. Staré pomístní názvy přírodních dominant krajiny – Blažňov (665 m n. m.), Želenov (663 m n. m.) a dalších, jako Pálená Hora, Pokloniště, Hrozín a konečně i četné nálezy zlomků keramiky, lidově zvané popelnice (podle obsahu nádob s typickými slovanskými znaky) na vrchu Blažňově, svědčí o pozdním přetrvávání předkřesťanského pohanského kultu v životě osady. Snad proto není Bukovník jmenován v zachované písemné zprávě z roku 1040 (podle historiků pozdějšího falzifikátu původního pergamenu) mezi osadami, věnovanými knížetem Břetislavem Břevnovskému klášteru. Jejichž středem byly Nezamyslice, jako např. osady Živohybice (Žihobce), Domoraz a dalších 16 vesnic v širším okolí. Tehdy, a zvláště v následujícím století, začíná vítězný nástup křesťanství v této krajině, což dokládají stavby kostelů (Mouřenec, Albrechtice, Nezamyslice, Zbynice aj.), mezi ně patří kostel Bukovnický, zasvěcený sv. Václavu.

 

Kostel sv. Václava je jediný, dodnes existující svědek, i když nikoli ve zcela původní podobě, spojující minulost se současností. Byl vybudován vladykou Dobczem (Dobiášem – Tobiášem) z Bukovníka, který je jmenován v listině Přemysla Otakara II. z r. 1251 (farní kronika kostela v Bukovníku), jenž měl v erbu jakousi mříž, a který si vystavěl při kostele své sídlo – tvrz. Tato měla být propojena s věží kostela pavlačí na tribunu (kruchtu), takže zděný kostel byl v době ohrožení dřevěné tvrze útočištěm jejího osazenstva. V současné době má kostel pozdně barokní úpravu exteriérů i interiérů.

 

 Při vchodu do kostela jsou uvnitř po obou stranách zděné stupně, na nichž musela stávat děvčata, která se přiznala k pohlavnímu styku, a musela vítat věřící, do kostela přicházející, slovy: vítám vás, lidičky, do kostela, já jsem se dopustila. Některá si proto raději prý vzala život, než aby se vydala veřejné hanbě.

 

Rok 1914 zasáhl tragicky do života obce. Kronika zaznamenává vyhlášení první světové války, rukování mužů do války, tragické¨výjevy loučení při mobilizaci a mobilizační rozkazy mocnáře, bídu a hlad během války. Rozvíjí se a sílí ateismus, jako důsledek válečných útrap a rodinných tragédií. Do války narukovalo 59 občanů, v bojích padlo 15 vojáků, několik zůstalo nezvěstných, několik se usadilo po válce v Rusku. V československých legiích byli dva legionáři.Ve válečných létech mezi roky 1914 až 1918 probíhaly v obci každý rok odvody. Byly prováděny vojenské rekvizice, obilí, brambor, sena i dobytka. V roce 1916 byly z kostela sejmuty zvony. Zpráva o konci války v roce 1918 přichází do Bukovníka opožděně. Ještě 30. října nikdo v Bukovníku nevěděl o převratu a vzniku republiky. Zprávu přinesl až poté krejčí František Cajs, nikdo mu nechtěl věřit, že po 300 letech útisku a poroby máme samostatný stát. Ale již před tím, 29. září, vypukla v obci španělská chřipka. Epidemie trvala 30 dní a byly konány 3 pohřby denně.

 

Pověsti: 

O vrchu Hrozíně

Když kdysi zbídačený bukovnický osadník šel do tamního lesa na dříví a počal porážet smrk, obklopili ho dojemně vyjící psi se zvonečky na krku. Poté tam ještě přiběhly i jakési děti, které též dojemně plakaly. Dotyčný se polekal, nechal sekeru na místě a utekl. Odtud pochází název vrchu Hrozín.

 

O přízraku v Ohražení

Pod Blažňovem, u Bílenického potoka (v Ohražení), je louka, na kterou prý po několik let vycházela bílá žena s kosou a nožem na sekáče, kteří zde chtěli kosit trávu. Jestliže nevyšla, rozpršelo se tak, že museli práce nechat a odejít. Jednou prý zde odložila nějaká žena dítě, které pak za velikého nářku umřelo hladem. Dodnes prý zde o polednách někdy dítě naříká.

 

Podivný průvod

Kdysi jistý občan z Bukovníka jel v noci povozem ze Žichovic domů. Unaven usedl za Bílenicemi na vůz a když objížděl kříž u Dobovce, přiběhl k jeho povozu pes veliký jako tele, obíhal vůz a běžel před ním až k Hrozínu, kde strašně zavil a proměnil se ve světýlko, které blikalo svahem na Blažňov, kde zmizelo.

 

Bitovín

V místech dvou rybníků pod vrchem původním názvem Vitovín, přejmenovaným v časech třicetileté války na Bitovín, stojí na planince Boží muka, připomínající střetnutí Švédů s císařskými, v němž padlo mnoho žoldnéřů, poté zakopaných v okolí. Bylo zde nalézáno mnoho pozůstatků jejich výzbroje, podkov koní a lidských kostí. Střetnutí se událo okolo r. 1645, za tažení Švédů pod velením generála Torstensona. Průběh střetnutí, podobného mnoha jiným, která se na našem území odehrála, se udál asi takto:

Táhlým úvalem od osady Žihobce cválá vzhůru východním směrem eskadrona lehké švédské jízdy, pátrající po císařských, kteří jsou tu někde v kopcích skryti. Široké střechy jezdeckých klobouků s bílými pštrosími péry na kosmatých světlovlasých hlavách, blyštivé kyrysy na hrudích jezdců, zvonivý třesk kovových součástí na postrojích a zbraních, odfrkávání koní, pot a pach kůže a zvířat, to vše provází rachotivý dusot kopyt skupiny. Již docválali vzhůru na volnou planinku, která klesá náhle k potoku, nad nímž se zdvíhá obrostlý vršek. Koně a lidé ucítili pach vody a vidina osvěžení je zbavuje ostražitosti. Na úpatí protějšího zarostlého svahu, kam nemohou jezdci dohlédnout, se však napříč staré cesty rozestavěla řada císařských mušketýrů a za nimi v řadě kopiníci. Mušketýři již založili pušky do vidlic a zapálili lunty. I kopiníci zapřeli šikmo před sebe svá kopí, jejichž hroty spolu s četnými jícny mušket tvoří hrozivou hráz. Další jsou skryti mezi křovinami a stranou v záloze čeká oddíl kyrysníků, připravených zasáhnout. Výhody a přesila císařských jsou zřejmé.

Švédové již sjeli k potoku a koně i lidé žíznivě pijí. V tom třesknou muškety a zdvihne se křik. Neúprosná řež se strhne v úzkém údolíčku a nikdo se nezdržuje zajišťováním zajatců. Pověst praví, že potok pod kopcem protékající, zrudl prolitou krví. A tak jen boží muka na planině nad potokem a jméno vrchu jsou památkou na bojiště, kde se střetli žoldnéři naší zemi cizí, kteří zde rozsévali jen smrt a zkázu.

 

Poklad na Blažňově

Když prý z bitvy u Bitovína prchali vojáci a důstojníci, odnesli železnou kasu se žoldovními penězi na Blažňov, kde ji zapustili do jámy a zavalili balvany. Pověst také uvádí, že pod Blažňovem za války třicetileté a už za válek husitských tábořilo mnoho ozbrojenců, kteří okolní vsi vyplenili. V r. 1870 byly Na Pahorku nalezeny dva hrnky španělských stříbrných peněz s obrazem krále Filipa II. Tehdejší učitel Svoboda nález odeslal do muzea v Praze a jeden peníz si ponechal na památku. Na Blažňově v sedle mezi Pálenou Horou a Březinkou a v Pokloništi bývaly vyorávány četné části nádob, takzvaných popelnic, z časů předkřesťanského osídlení místa. Má se za to, že Blažňov byl pohanským obětištěm, kde na Pálené Hoře spálení zemřelí byli po žehu pohřbíváni. Při výkopech pro vodovod v r. 1930 byla v poli nad Šárem nalezena stará železná radlice, jaké byly používány při orbě v raném středověku. Některé tyto nálezy spolu s nálezy ostruh a podkov z okolí Bitovína byly uchovávány v kabinetu místní školy ještě ve 30. letech minulého století. O jejich osudu po zrušení školy není zpráv. Kronika uvádí, že mnohé prý si přisvojili neznámí nálezci.

Pramen: Novák Ladislav, Obec Bukovník, 2011

 


Mapa