Myslív - obec

Tehdy v roce 1144 daroval tomuto řádu král Vladislav II. území lesů a močálů o rozloze 42.000 ha, od Zdemyslic po Zdebořice na Plánicku. Po celých 275 let pak tento řád zúrodňoval a zveleboval území a šířil civilizaci.

Ještě v 16. století je Myslív psán jako „Myslevo“. Místní jméno odvozeno od osobního Myslej nebo Myslev, což v přeneseném slova smyslu znamená: mysli a střež!

Dominantou obce je původně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z konce 12. století.

V roce 1935 Ladislav Stehlík při výkopu pod stavbu kampeličky na místě, kde stála márnice a byl původní starý hřbitov, objevil kostrové hroby a v nich esovité náušnice z pozdní doby hradištní z 11. - 12. století.

V roce 1560 se dělili o otcovské statky čtyři synové Adama ze Šternberka, který panství Nepomuckého kláštera získal dědictvím. Tehdy bylo v Myslívě 14 usedlých (obyvatel). Ti měli stanoven plat a luční robotu za ryby a pivo.

V roce 1584 bylo v Myslívě 10 lánů a 5 chalup poplatných přímo kostelu. Nádvorníkem byl mlynář na blízkém kmetském dvorci s mlýnem "Čínovem" na Novém Dvoře, který se zval dříve Chotěšov. Dalšími mlynáři byli Matěj Baníř a J. Janda. Zajímavé je, že robotou byli povinni jen poddaní z Dolního Myslíva. Starší usedlíci z dob kláštera byli asi od roboty osvobozeni a platili jen platy.

V roce 1637 byl v kraji mor. Na myslívských a nehodívských hranicích, v sousedství pole "Kazy", měl být morový hřbitov z doby, kdy již prostor kolem hřbitova nestačil.

O vzniku školy se tradují dva letopočty buď již 1388, nebo až 1646. zatím není známo, který z nich je správný. Školní pamětní kniha uvádí, že v roce 1792 byla jednotřídka malá dřevěná budova v parku na hořejší návsi nad dnešním pomníkem padlých. "Stará škola" byla postavena pod kostelem v roce 1810 a dnes je v ní obecní úřad. "Nová škola" byla postavena v roce 1880 a v roce 1960 na ní byla přistavěna nástavba. Byly postaveny 2 učebny, sborovna a místnost pro družinu. Další oprava školy proběhla v roce 1976.

V roce 1892 byl založen Sbor dobrovolných hasičů.

V roce 1898 byl založen Záložní spolek Kampelička. Úřadovnu měl nejprve na faře, odtud se stěhoval k Blažkům a od roku 1935 byl ve vlastní budově, kterou postavil Vojtěch Řežábek z Nepomuku proti "Nové škole". Při výkopových pracích byly nalezeny bronzové spony, které jsou uloženy v muzeu v Horažďovicích.

 Roku 1901 byla v Myslívě zřízena četnická stanice, nejprve v domě U Blažků a následně se roku 1910 přestěhovala do č.p. 22.

V roce 1908 byl zřízen poštovní úřad v chalupě č.p. 5 U Brožíků, pak U Pošťáků, odtud se stěhoval na starou chalupu "U Vodičků", v zatáčce U Noháčků, kde bydlel i poštmistr. Odtud se opět stěhoval do č.p. 25, v roce 1938 do školní budovy, kam byl v rocer1940 zaveden telefon. V roce 1940 se pošta odstěhoval k Čihankům a od roku 1967 do vlastní úřadovny u staré požární zbrojnice.

V roce 1908 byla také pořízeny hodiny na věž kostela.

V roce 1910 vznikla Národní jednota Pošumavská.

Roku 1924 byl postaven pomník padlým v první světové válce z Myslíva a okolí. Pomník 14 padlým z Myslíva a okolí zaplatily spolky a stál 7 000,- Kč.

V roce 1931 byl do Myslíva zaveden elektrický proud.

Roku 1936 se stavěly rybníčky na Hlinovnech a na Drahách. V témže roce zakoupili hasiči motorovou stříkačku od firmy Mára z Tábora.

V roce 1942 byly sejmuty z kostelní věže dva zvony, Václav a Josef a odeslány k roztavení

V roce 1945 po ukončení války hostil Myslív nejprve vojska americké armády a potom vojska západní československé obrněné brigády.

 

Nejvýznamnější památkou v Myslívě je kostel Nanebevzetí Panny Marie, datovaný v roce 1384, s původně románským jádrem, později goticky přestavěný. Za původní, nejstarší část svatyně se udávalo gotické kněžiště (presbyterium), ale při pozdějších opravách byly pod omítkou objeveny románské oblouky ve stěnách lodě chrámové. Na jižní straně byl odkryt krásný kamenný portál a na základě toho bylo rozhodnuto, že původní stavbou byla loď chrámová a usuzuje se, že po zkáze kláštera Nepomuckého se do svatyně uchýlili i někteří mniši a loď chrámová s vysoko umístěnými malými okny sloužila jako tvrz, nedobytná ochranná stavba. Barokně byl kostel upraven v roce 1730. V kostele byly objeveny i zbytky původních maleb z 15. století. Byla obnovena malba v presbytáři představující gotický oltář se sedmi věžemi, se skutečným výklenkem zvaným sakrárium, což je místo pro odložení náboženských nádob. V roce 1893 byly zazděny hlavní chrámové dveře pod věží pro zřízení Božího hrobu. Kostel byl původně obklopen hřbitovem, ten však byl v 18. století dle nařízení Josefa II. zrušen. V roce 1785 vysvětil farář Ondřej Krška hřbitov nový "Pod Jandečkojc".

 

Jednou z nejvýznamnějších osobností, které žily v Myslívě je učitel a básník Ladislav stehlík.

Ladislav Stehlík se narodil 26. 6. 1908 v Bělčicích. Vystudoval učitelský ústav a v letech 1930 - 1945 učil v myslívské škole. Zdejší krajina a zejména život vesnice jej inspiroval k několika básnickým sbírkám. Nejznámější se stala Kvetoucí trnka (1936), symbolizující krásu i nelehký úděl zdejšího kraje. Dále v Myslívě napsal Zpěv k zemi (1936), Kořeny (1938), České jaro (1940), Madoně (1943) a začal psát sbírku Pelyněk (1949).

 

Do básnické sbírky Voněly vodou večery (1956) začlenil též autobiografický cyklus, Sní mezi vrchy krajina, který věnoval své ženě jako vzpomínku na myslívská učitelská léta. Dojmy a zážitky ze svých zahraničních cest shrnul do knihy Slunce v olivách (1972), své vzpomínky na přátele do knihy U krbu (1987). K Myslívu se vrátil ve své poslední knížce Můj Myslív, která vyšla až po jeho smrti (1998). Za jeho největší dílo lze považovat trilogii Země zamyšlená. Tato práce mistrným způsobem vystihuje život jihozápadních Čechách, všímá si zdánlivých maličkostí a lyrickým způsobem je popisuje. Zároveň je nepřebernou studnicí příběhů místních lidí i hostů a návštěvníků toho kraje. Ladislav Stehlík knihu sám i ilustroval a kromě toho namaloval celou řadu obrazů především s motivy jihozápadních Čech.

Ladislav Stehlík zemřel 11.9.1987

 

K oblasti Myslíva se vztahuje několik pověstí, z nichž nejznámější se vztahují k ohnivým bytostem.

Ohnivé bytosti

V kraji kolem Myslíva se to kdysi jen hemžilo podivnými ohnivými bytostmi, které zachycuje hned několik pověstí. Prostí lidé se dříve domnívali, že člověk, který přesazoval mezníky oddělující pozemky či rozorával společné meze, se stal po smrti ohnivým mužem. 1 To by mohl být i případ Žhavohlavce, který se zjevoval v lesíku severozápadně od Myslíva. Šlo o podivného muže, který měl hlavu v plamenech. Zřejmě někdy počátkem 19. století si ve zmíněném lesíku o Božím hodu vánočním hrálo několik hochů z Myslíva. Křičeli, koulovali se a honili se ve sněhu mezi stromy. Když tu náhle se nebe zatáhlo a rychle se začalo stmívat. Z ničeho nic se pak v lese zjevil onen muž s ohnivou hlavou a pronásledoval chlapce až k samému Myslívu. Ti s křikem přiběhli celí uřícení do svých domovů a vyprávěli, co se jim přihodilo. Ještě za řídícího učitele Petra Vodičky koncem 19. století se prý zvláště mezi starými občany našli ti, kteří Žhavohlavce vídali.

 

Podobný přízrak navíc vybavený dudy se zjevoval lidem nedaleko Myslíva, mezi Loužnou a Zborovy. V jednom lese, kudy cesta procházela, stávala veliká stará hrušeň, která bývala postrachem všech kolemjdoucích. Stávalo se totiž, že když někdo kolem jmenované hrušně jel, počali se tu koně mocně vzpínat, frčeli a plašili se. Stalo se to bezpočetněkrát, nikdo se však nemohl pravé příčiny dopátrat. Říkalo se, že tam straší. Kdo se tudy ubírat nemusel, zdaleka se pověstné hrušni vyhýbal. Jednou se stalo, že jeden starší občan z Loužné musel pozdě večer jet s povozem Boříkovskými lesíky, v nichž divná hrušeň stála. Koně, když se ke stromu blížili, počali se mu vzpínat a živou mocí se nechtěli hnout kupředu. Konečně s velkým úsilím objel lesíky, a když koně úprkem uháněli, slyšel jakýsi zvláštní hluk, obrátil se tedy a zpozoroval, že na vrchu hrušně sedí ohnivý dudák, jehož dudy temně kvílely. Jeho zlověstný škleb si louženský občan pamatoval ještě hodně dlouho.

 

Nedaleko místa, kde rostla podivná hrušeň, se děly další zvláštní úkazy. Z kopce Hrušková 2, na kterém vedla a vede okresní silnice spojující Plánici a Pačejov prý lidé často viděli kutálet se ohnivou kouli. Zjevila se přímo na kopci, kde stával velký ovčín s ovčáckou chalupou a kousek odtud židovská modlitebna pro židy z okolí. Prohnala se kolem statku Radice 3 hraběte Taffeho z Nalžovských Hor a za ním zase zmizela. Koně táhnoucí selské povozy na ni reagovali stejně jako v případě ohnivého dudáka - splašili se a odmítli jet dál.

 

Jiná ohnivá koule se zjevovala i v několik kilometrů vzdálené Plánici - na rozhraní Nového Města a staré části 4 stávala chalupa čp. 101 pokrytá doškovou střechou. Vždy před půlnocí z pátku na sobotu se na vrcholu doškové střechy objevovaly ohnivé koule o velikosti lidské hlavy. Když odbyla dvanáctá, spadly dolů a rozplynuly se. Přestože šlo o ohnivé koule, střechu nikdy nezapálily a nikdo nedokázal tuto záhadu objasnit.

 Pověsti o ohnivém dudákovi a Žhavohlavci poprvé zachytil v prvním dílu myslívské školní kroniky z roku 1882 její tehdejší řídící učitel Petr Vodička. Tato kronika je uložena ve Státním okresním archivu v Klatovech. Pověst o ohnivých koulích u statku Radice byla zachycena M. Křížem v Loužné u Myslíva. Pověst z Plánice zpracoval Miroslav Hrdlička a zařadil ji do své knihy Křižíkův rodný kraj I., kterou vydal vlastním nákladem krátce po druhé světové válce.

 1. Malíř a esoterik Martin Stejskal se domnívá (na základě velkého množství pověstí o ohnivých mužích z různých koutů Čech a Moravy), že přesouvání mezníků bylo velmi častým přečinem. Někdy měl takový provinilec i podobu ohnivé koule či sudu apod. (Martin Stejskal - Labyrintem míst klatých, Přízračnou krajinou českých zemí, Praha 2011). V jiných případech šlo o člověka, který proklel slunce. Podobné pověsti známe i z Kasejovic, kde se ohnivý muž, zvaný Světlík, zjevoval v podobě ohnivého košíku. Také se zde zjevoval duch muže, který přesouval mezník (viz. Kasejovické pověsti, písně a říkánky, zapsal Václav Mentberger, Kasejovice 2010). Nebo z Klatov, kde proklel slunce jeden kyrysník a pak se zjevoval v podobě svítícího pařezu při cestě do Tajanova (Josef Biskup - Z šera minulosti II., Bezděkov u Klatov 1937).

2. Hrušková se vrchu říkalo proto, že tam prý rostlo hodně hrušní.

3. Velkostatek Radice koupila v roce 1900 od hraběte Taaffeho rodina Langerova z Kostomlat, kterým byl v roce 1948 znárodněn. Pak zde hospodařilo JZD a státní statek. Dnes je jeho areál ve špatném stavu.

24. Nové Město je název části Plánice - domkářské čtvrti za kostelem sv. Blažeje, která vznikla v 18. století. Původní město tvoří náměstí a z něho vycházející hlavní ulice ke kostelu.

Pramen: Pověsti z míst tajemných i kouzelných Pošumaví, vydala Místní akční skupina Pošumaví ve spolupráci s MAS sv. Jana z Nepomuku a Občanským sdružením Aktivios jako součást třísvazkové publikace Pověsti z míst tajemných i kouzelných v rámci projektu spolupráce "Oživme společně památky a pověsti z míst tajemných a kouzelných", podpořeného z Programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1.

 

 ... ale jsou i další

 

Bílá paní 

 

Dva sousedé z Myslíva šli k soudu. Každý se vydal svou cestou, i když ještě donedávna byli spolu jedna ruka. Teď se vadili kvůli nějaké hlouposti. Pan soudce měl víc rozumu než ti dva dohromady a přiměl je ke smíru. I sedli si do hospody a vše notně zapili. Pak se konečně vydali domů. Když přišli na kamenný můstek mezi Štipoklasy a Nehodívem, spatřili ve tmě bílou postavu. Otočili se na patě a utíkají do blízkého lomu s vápenkou. Za ni se oba schovali, ani nedýchají. Pak jeden z nich vystrčil hlavu a běda! Bílá paní stojí naproti a prstem hrozí. „To máme z těch paragrafů, kdybychom se nesoudili …, teď si pěkně ležíme v posteli,“ zašeptal druhý. „Ba věru,“ připustil jeho druh. V té chvíli se bílá paní ztratila a oni bez nehody došli domů.

 

Sázka o čepec

 

Vedle pahorku za Kazy stojí na vrchách kaplička. Kdysi tu vysbírali všechno kamení, neboť přišel mor a muselo se pohřbívat za vsí. Pan farář pak na tomto místě nechal postavit kapličku. U ní se po nějakém čase začala zjevovat mrtvá bába se starodávným čepcem. Jednou se v sousední Loužné vsadili v místní hospodě. Kurážná děvečka se rozhodla o půlnoci pro ten čepec dojít. A opravdu tu sázku vyhrála. Jenže do rána zemřela a čepec zmizel.
 

Vodnická ovce

 

Jednou o žních si sedli ženci do stínu dubů na hrázi rybníka. Tu se kolem nich začala motat zaběhlá ovce. Všichni mysleli, že patří pasákovi, který nedaleko při potoce pásl ovčí stádo. Jeden hospodář ovci chytil a uvázal ke stromu. Když se šlo z pole, odvedl si ji domů a dal do chlívku. Ženě však nic neřekl a ráno odešel do práce. Když svačili a šel si pak k potoku umýt ruce, uviděl tu ovci zas. Jenže při ní leželo dítě v peřince. A tu s úlekem poznal, že je to jeho vlastní. Hned pomyslel na hastrmana a jeho kousky. Vzal dítě do náruče, jenže ovečka se k němu lichotila tak, že svou myšlenku zavrhl. Snad že by poblíž pracovala také jeho žena? Radši se sebral a nesl své dítě domů. Tam už běhala selka celá zoufalá, vždyť se jí dítě ztratilo, sotva na chvíli vylezla na půdu a v truhle cosi hledala. Tu se hospodář ohnal po ovci holí. Ta však uskočila a náhle z ní byl šeredný mužíček, který utíkal ze vsi pryč. Jenže po dvou týdnech dítě zemřelo. Lide si s ustrnutím povídali, že to jistě byla pomsta vodníkova.
 

Zlatohlav od Myslíva

 

Zlatohlav čili ohnivý muž se také zjevoval v lese sedláka Brožíka. Ještě po letech vyprávěl jeden staroušek, jak jej zlatohlav prohnal. To jednou s kluky pásli ještě za šera poblíž lesa. Tu najednou mezi ně vyběhl zlatohlav s hlavou ohnivou, takže se všichni rozutekli. Jen on prý se mu posmíval, takže ohnivý muž se velmi nahněval a hnal jej až téměř do vsi.
 

Dudák v jámě vlčí

Je tomu už dávno, co žil v Myslívě velice šikovný dudák. Jeho umění bylo široko daleko známé, a tak si jej lidé zvali, aby jim o svátcích zahrál. Jednou šel hrát na konec masopustu do Neuraz. Všichni rozjařeně tancovali a když přišla půlnoc, dudák skončil, neboť nastávala doba postní. Mladá chasa však nedbala, penězi dudáka zanášela, takže nakonec hrál až skoro do rána. A to je ještě musel rychtář rozehnat. Temnou lesní cestou si to dudák spokojeně vykračoval, v šátku mu zvonily peníze, jen hlava se mu trochu motala od nemírného pití. Tak nebylo divu, že zabloudil a spadl do vlčí jámy, které v těch dobách byly po lese nastraženy. Když se na dně probral z úleku a spočítal si všechny kosti, zrovna jej zachvátila hrůza. Naproti sobě spatřil divoké oči vlčí. Rázem vystřízlivěl a počal se modlit ke všem svatým. Zatím co odříkával modlitbičku, vzpomněl si, že prý vlci mají rádi muziku. A už spustil pěknou skočnou, takže po chvíli počal vlk kolem dudáka vesele skákat. A tak náš dudák musel hrát až do 

 

Dudákova hruška

 

Na cestě z Myslíva ke Zborovu stála prý dříve staletá, téměř již suchá hruška. O ní se říkalo, že v její koruně straší. Sedával tam na větvi ohnivý dudák. Kdo jeho hudbu slyšel, ten byl jako očarován a přicházel do všelikých pokušení. Proto lidé neradi kolem hrušky jezdili. Jen jeden sedlák z Myslíva chodíval tam tu čarovnou muziku poslouchat, až se z toho celý pomátl.

 

Pramen: všechny pověsti Ondřej Fibich, Prácheňský poklad, sbírka pověstí b. v.

 


Mapa