Soběšice - obec

Nejstarší dochované záznamy o obci Soběšice (Sobyezicz, Sobieticze) se datují k roku 1381 – od něj je i odvozováno založení obce, pravděpodobně však byla založena mnohem dříve. Zemědělská obec Soběšice byla od středověku vsí majetkově smíšenou, půda i poddaní náleželi několika feudálům. Obec byla od středověku rozdělena na selské dvory, chalupníky a domkáře. Postupem let přibývaly malé usedlosti, jejich majitelé vypomáhali na selských gruntech.

 

Při sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím.

 

Z řemeslníků bylo nejvíce zedníků, pak truhlářů a kolářů. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna. Zedníci a stavební dělníci dělali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a po týdnu se pěšky vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích. V zimě chodily do lesů party dřevařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly 500 Kčs i více. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Za Rakouska chodili Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska a to pěšky. V obci působily tři hudební kapely. Soběšičtí muzikanti putovali s cirkusy po celém světě.

 

Pramen: www.sobesice.cz

 

 I o Soběšicích se vypráví několik pověstí:

 

Hastrmanka a čarovní pentlička

 

Už je tomu hodně dávno, když jel sedlák Kavale do Horažďovic na jarmark prodat koně. Ještě za soumraku vyvedl čeledín koně ze stáje na dvůr a postříkal ho vodou se slovy: „Kolik krůpkůch, tolik kupcůch!“ Připomenul sedlákovi, než nasedne na bryčku, aby ze statku vykročil pravou nohou: „To proto, aby se vám, pantáto, nic zlýho nestalo.“ Uvázal koně za bryčku a ještě popřál: „Dobrý pořízení. Pámbů s váma a zlý pryč. Zdrávi dojeli.“ Pak konečně sedlák Kavale vyskočil na kozlík bryčky a vyjel směrem k Horažďovicům.

 

S prvními slunečními záblesky se hustou ranní mlhou pozvolna prodíral úsvit. Koně šli pomalu po známé silnici a pranic jim nevadily šedivé mokré chomáče usazující se na okraji cesty. „Divný kuropění,“ pomyslel si Kavale a zatoužil po teple svého útulného gruntu. U mačického rybníka míjel ženu, která tam postávala celá zahalená do zeleného vlňáku. Když sedlákovi pokynula rukou, aby zastavil povoz, dlouhé husté třásně vlňáku se v mlze stříbřily a pohupovaly jako vlnky na rybníce. Sedlák zastavil povoz. „Dobrýtro, taky na jarmark?“ zeptal se ženy. „I kdeže, jdu jen kousek cesty, do Frymburka,“ švitořila a z vlňáku vykukovaly na sedláka velké zelené oči. „Dete z daleka?“ vyzvídal Kavale. „Zdaleka? Ani moc ne, jen ze strašeňskejch samot,“ líbezně odpověděla žena a už se hrnula k sedlákovi na bryčku. Trochu si natřásla ten prapodivný vlňák a pohodlně se usadila vedle Kavaleho na kozlíku. Sladce se na něho podívala a její velké oči zářily úsměvem.

 

„Co by to mohlo bejt za samoty? Všecky znam a žádnou takovou podivnou ženskou sem tam nikdy nepotkal,“ v duchu mudroval sedlák Kavale a pranic nedbal na půvaby a svůdné tetelení ženy vedle sebe. „Že ty ženská budeš hastrmanka z frymburskýho rybníka a že ty mne chceš vočarovat?“ napadlo sedláka. No počkej uvidím, ci si zač,“ poposedl blíže k ženě tak, že si sedl na cíp její sukně, který vyčuhoval z vlňáku. Mlčky pak jeli dál, skorem až k Frymburku. Najednou žena poprosila, aby sedlák zastavil, že ten kousek do vsi už dojde sama. Kavale zastavil koně a čekal, až žena vstane. Ta se nemohla pohnout, protože jí pevně seděl na sukni. „Prosím, pane, pusťte mne,“ žadonila. Ale Kavale se jen usmíval a ještě těsněji přisedl k hastrmance: „Kdepak, na trh do Horažďojc se mnou pojedete, aby sem měl při prodeji koně štěstím“ zahřímal. Hastrmanka se lekla. Přestala se sladce usmívat, slibovala všechno možné, jen aby ji sedlák pustil a začala úpěnlivě naříkat.

 

V tom zasvištěl od frymburského rybníka prudký vítr, mlha klesla k zemi a před vozem stál vodník. Škemral, prosil a ubezpečoval Kavaleho, že se mu dobře odmění, jen když pustí jeho ženu. A už vplétal jednomu koni do hřívy červenou pentli. Kavale slýchával, že hastrmani přinášejí štěstí. Pozdravil vodníka: „Dej pánbů šťastný dobrýtro.“ A odsedl si. Hastrmanka hned hup z vozu a než se sedlák nadál, zmizela kamsi i s hastrmanem. Koně pozvolna sami rozjeli bryčku a pokračovali v cestě. Na jarmarku v Horažďovicích pak Kavale vypletl červenou stužku z hřívy koně a schoval si ji do kapsy. Doma ji uložil do truhlice k rodinným písemnostem a modlitebním knížkám. Věřil, že mu bude nosit štěstí, protože koně na jarmarku výhodně prodal.

 

Soběšickej vodník

 

Nedaleko Soběšic, za památným lesem Bitovínem, kde byla svedena tenkrát za třicetileté války ta velká bitva, je rybník Marouškovec. Lidé se báli kolem něho chodit, protože věřili, že v něm hospodaří vodník. Jednou, bylo to takhle v pozdním odpoledni, šel do Bukovníka soběšický sedlák Janout. Aby si zkrátil cestu, vzal to po hrázi Marouškovce. „Přece se nebudu bát lidskejch povídaček o vodníkovi,“ utěšoval se. Nestačil ani domyslet a už před ním stál zelený mužíček. „Kampak tak pozdě odpoledne, hospodáři?“ ptal se úlisně. „Ke kováři do Bukovníka,“ odpověděl Janout. „Já bych tolik potřeboval hák, nepřines bys mně ho taky?“ domlouval se vodník. „Dobře se ti odměním.“ Janout slíbil, ale jen byl z dohledu rybníka, bylo po strachu. „To tak, ještě s hákem se mu potáhnu,“ mudroval si pro sebe.

 

U kováře v Bukovníku vyřídil, co měl, ale o háku ani muk. Pak si zašel do hospody na jedno pivo. Bylo tam plno, vyprávělo se, popíjelo, kdo by hlídal čas? A bylo už k půlnoci, když se Janout ubíral k Soběšicům. Na milého vodníka si vzpomněl až u hráze rybníka. Vzal to tedy oklikou po louce. Daleko ale nedošel. Uprostřed louky na pokraji mokřiny stál vodník. „Tak co, neseš mi ten hák?“ „Zapomněl sem, pane vodník, dočista sem zapomněl,“ vymlouval se sedlák. „Tak zapomněl? Tos neměl, tos neměl. Na soběšickýho vodníka se nezapomíná. Ale odměny se přece jen dočkáš.“ A než se Janout nadál, švihl ho vodník vrbovým proutkem třikrát přes nohy a zmizel. Janout do Soběšic nedošel. Jako podťatý se svalil na kraji bažiny. Ráno ho tam našel soused, když jel pro krmení. Víc se už Janout na nohy nepostavil. Dávali mu vobklady z křenovýho lupání, jitrocele, černýho kořánu, vomejvali arnikou a řepíkem, zaříkávali proti uhranutí, i přízi pálili, ale nic naplat. Proti vodníkovo kletbě ztrácely zaříkávání i síla bylin svou zázračnou moc.

Černý myslivec

 

Podivný mrak se snesl nad Horským kopcem, když soběšičtí hospodáři jeli z vánočního jarmarku. V Kašperských Horách byla tehdy nouze o jablka. Do vyšších poloh přišla na jaře nečekaná mrazová pohroma. Na Soběšicku, kde jsou klimatické podmínky příznivější, se urodilo. Bylo to těsně před Vánoci, na svatého Tomáše apoštola. Soběšičtí se vypravili do Kašperských Hor prodat šťavnatá, křehká a lahodná jablka. Nechyběly mezi nimi ani zimní hrušky máslovky. Na trhu byl o ovoce nebývalý zájem, hospodáři dobře prodali. S výdělkem byli nadmíru spokojeni. Nakoupili dárky a dětem pamlsky. Ještě zašli do hostince ke Skálům zapít ten zdařilý kšeft. Tam již seděli Nezdičtí a také známí ze Žlíbku, Pohorska a Ostružna. Povídalo se, povídalo, a než se hospodáři nadáli, táhlo na jedenáctou. Proto rychle zapřáhli. Připravené lucerny zavěsili na povozy a vyrazili domů, do Soběšic.
Vozy drkotaly do strmého kopce nerovnou, kluzkou lesní silnicí. Mráz štípal do tváří. Prudký vítr ohýbal větve stromů, které vytvářely tajemné stíny, jako by chtěly hospodáře postrašit a zahnat zpátky do Kašperských Hor.

 

Mladý Šandara si navlékl pletené palčáky. Beranici, které říkal tchořovka, postrčil na uši. Opratě držel pevně, přestože jeho volci nejevili o přírodní živly pražádný zájem. „Ještěže nechumelí a metelice nebije do vočí,“ zakřičel na pantátu Vojíka, který jel před ním. Neslyšel ho. A tak si Šandara začal v duchu představovat něco hezčího, než byla ta pochmurná cesta.

 

Vybavil si pohodu Štědrého dne. Pro ty menší sourozence bude děda vyřezávat ze dřeva zlaté prasátko. Nejmladší Rozárce možná i panenku. Pak začne stavět za oknem betlém. Přitom bude popíjet kořaličku tipličku. To proto, aby ho v létě na pastvě neštípaly mouchy tipličky. Návsí se bude rozléhat troubení obecního pastýře. Ve velké sednici již bude ke stropu připevněný stromeček. Až maminka pospraví dobytek, zavěsí na něj červená jablíčka a malé houstičky. Napeče je společně s velkou houskou a štrůdlem. Z kuchyně bude vonět houbový kuba, kompot muzika a švestková omáčka. Tu má ze všech těch dobrot nejraději.

 

Šandara dostal hlad. Myšlenky na jídlo zaháněl vzpomínkou na hezkou Ančí Janderojc. V duchu viděl její dolíčky ve tvářích, až jí bude připínat na štíhlé zápěstí vánoční dárek, náramek z měňavých korálků a pozlacených plíšků. Koupil ho na trhu u nezdického Kafky. Ten podivný mrak se snesl celkem nízko. Šandara zaklel. Přední povozy se zastavily. „Proč stojíme, strejdo?“zakřičel. Vojík neodpovídal. Šel tedy zjistit, co se děje. Nevěřil svým očím. Před prvním povozem stál myslivec. Vysoký, černě oděný. Dlouhé vousy mu sahaly až po pás. Světlo lucerny, kterou držel sedlák Kavale, se odráželo ve zlých, pichlavých očích. Přes rameno měl přehozenou pušku, hlavní dopředu. V ruce držel mohutnou sukovici. Upřeně se díval na vykulené sedláky. Stál mlčky, nepohnutě. Tma z černého mraku byla přímo zlověstná. Soběšičtí se tiskli v hloučku před myslivcem. Měli strach. Všichni úzkostlivě čekali, co udělá. „Muský, copak si neumíme poradit?“ ozval se rázný Kavale. Nedalo se již mlčet. Pantáta Janout se rychle vzpamatoval. Myslivce zdvořile oslovil. Zeptal se, proč zadržuje jejich povozy. Vysvětloval mu, že je čeká dlouhá cesta domů.

 

Černý myslivec nepohnutě stál a zarytě mlčel. Sedlák Kavale na něho spustil německy, pak česky. Řekl mu také, že ten lauf by si mohl přehodit dozadu. To neměl dělat. Myslivec se rozčílil a vydával divoké skřeky. Nikdo mu nerozuměl. Pak začal na sedláky hrozit sukovicí. Ti měli tváře ztuhlé mrazem, napjaté strachem a únavou. Co dělat? Nebojácného mladého Šandaru napadla spásná myšlenka. Ač se teprve blížila půlnoc, přiložil dlaně k ústům a napodobil kohoutí kokrhání hlasitým: „Kykyryký...“ Myslivec zpozorněl. Než se Soběšičtí nadáli, zmizel v tom černém mraku.
Vítr ustal a začalo pomalu sněžit. Rychle se vrátili ke svým povozům. Pokračovali v cestě do Soběšic. Když míjeli Nezdice a před nimi se objevil obrys strašínského kostela, všem bylo hej!

 

Pramen: www.sobesice.cz

 


Mapa