Zavlekov - obec

Obec Zavlekov leží 16 km od Klatov směrem na Horažďovice. Dluhomil z Velhartic postavil na vysoké skále tvrz, která byla již od roku 1544 opuštěná. Zachovalo se z ní pouze zdivo obytného věžovitého paláce spojeného s okrouhlou baštou. Zbytky tvrze byly v polovině 19. století upraveny na romantickou zříceninu hrabětem Taaffem, majitelem panství. V druhé polovině 16. století byla uprostřed vsi postavena nová tvrz, z níž se zachoval pouze pozdně gotický portál. Ze zbytků tvrze byl postaven špýchar - panská sýpka, který je zařazen mezi technické památky. Špýchar byl původně tvrz Dlouhoveských ze 16. století.

 

Pozdně barokní kostel Nejsvětější Trojice byl postaven na popud hraběte F.X.Taaffeho v roce 1773. Před kostelem stojí pozdně gotická kamenná křtitelnice.

 

Na severním okraji obce chrání boží muka čtyři památné lípy staré 250 let.

 

V nedaleké osadě Nová Hospoda se narodil Rudolf Mayer (1837 - 1865), básník družiny almanachu Máj. Z torza jeho básnického díla je nejznámější sociálně laděná balada V poledne.

 

Při cestě od rybníka Valcha do Ústalče se poblíž turistické cesty nachází pravěké oválné hradiště Hradec o velikosti 1,7 ha se zachovalým kamenným valem a příkopem.

 

Pramen: leták obce Zavlekov a https://zavlekov.ic.cz

 

Pověsti: 

 

O louce pode dvorem 

 

Když koupil Nalžovský pán Zavlekovský dvůr, měl tento dvůr dosti polí, ale málo luk. Skoro všechny louky náležely sousedům. Největší louka byla pode dvorem. Nový pan vrchní dlouho přemýšlel, jak by tuto louku získal. Nabízel jim peníze, ale tehdy se dařilo zavlekovským dobře, a proto nechtěli.
Starý mušketýr, jenž ti odmalička žil, poradil panu vrchnímu, aby vystrojil pro všechny sousedy hostinu a nešetřil pivem ani vínem. "Ještě je budu hostit a napájet!" rozkřikl se pan vrchní: "A co z toho", ptal se již mírněji. "Až se podnapijí," vykládal šibal mušketýr, "nabídnou vám louku sami. Nebo jí podstoupí za několik takových hodů. Já je znám". Pan vrchní chvíli přemýšlel, rada se mu zdála dobrá, a proto si vyžádal svolení od pána. V neděli pozvali sousedy do velké ratejny vyzdobené chvojím, kde jedlo se a pilo vesele. Pan vrchní se jen usmíval a se sousedy blahosklonně rozmlouval. "A vědí co, pane vrchní,"povídá najednou podnapilý rychtář, "když jsou tak hodnej pán, my jim tu louku propustíme, když nám vystrojíte ještě pár takových hodů." Panu vrchnímu se zajiskřilo v očích, mrkl na mušketýra a ten běžel na kancelář, aby pan písař přišel honem psát smlouvu. Pan vrchní sám vážil pivo, víno, pálenky nalévali, aby sousedé utopili dušičku, aby ztratili rozum a paměť. Když se sousedé po hostině vyspali, zdálo se mnohému, že provedl hloupost, ale ne a ne si vzpomenout. Louka - podpisy, pivo víno - hodně piva a vína, všechno jako ve snách pamatují, ale co podepsali, toho se nemohli a nemohli vzpomenouti.

 

Rychtář poslal petici po vsi. Sousedé se pomalu scházejí na schůzi. Sedí kolem na lavicích a mlčí, už se upamatovali. Jeden zahučel: "Kdybychom byli nepili a kdybychom byli nepodepisovali...." Jen inu kdyby. "Teď je pozdě bycha honit," rozhodl rychtář. "Louka je od včerejška panská a my se dvakráte do roka dobře pomějeme. Co ten, to tam, proto hlavu nezlam" utěšoval druhé. "Louka je špatná, samý močál, jen ostřice tam roste, jakápak škoda". Rychtář na oko těšil sousedy, ale sám byl mrzut. Sousedé se kabonili, ale moudře mlčeli, neboť na žádného nemohli svésti toho, co prohloupili. Ženy byly ráznější, až moc živé. Došly na pana vrchního, zle mu vyčinily, ale nemohly zápis s podpisy zrušit.

 

Naříkaly a plakaly pro louku tuze. Čas pomalu utíkal, tráva na louce dorostla, kvítky všech barev na slunci hrály a sekáči - robotníci se postavili do řady a začali kosit. Bylo letní ráno, na nebíčku ani obláčku, jako by vysmějčil, ale než dosíkli první řadu, obloha se zatáhla a začalo pršet. Toho roku dostal pan vrchní těžko seno pod střechu. Jak ženské přišly na louku obracet seno, dalo se do deště, že musely sušit po půdách a mlatech. Druhý rok se tato historie opakovala a třetího léta zase. "Ten déšť jsou slzy žen, které se pro louku tolik naplakaly," šeptali si zavlekovští lidé i panská čeleď.

 

Minula léta, nové pokolení se vystřídalo ve vsi i ve dvoře, ale když počali kositi panskou louku, dalo se vždy do deště.

 

Šla jednou na trávu podruhyně, bylo to v noci. Přijde k louce pode dvorem, co vidí. Na louce dvanáct žen v bílém rouše se pomalu v kole točí a pláče. Podruhyně nešla dál, do svého baráku utekla. Druhý den roznesla novinu po vsi a o panské louce říkali po té noci uplakaná. V roce 1924 přišla tato louka při pozemkové reformě opět v majetek zavlekovských.

 

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství, 1992.

 

Jaroslav ze Zavlekova

 

Mezi pány, kteří si získali zvučné jméno na turnajích, byl též Jaroslav ze Zavlekova. Doma nevydržel, protože se proháněl po celé dny divoce za zvěří. Teprve když byly veliké zásoby, zanechal lovu a vydal se do některého ze sousedních hradů, aby se zúčastnil radovánek. Jednou, když přijel na turnaj, pohádal se s panem Berkou z Dubé. Protože byl prudké povahy, vytrhl meč z pochvy a pana Berku probodl. Páni se rychle seběhli, Jaroslava přemohli a do vězení uvrhli. V nejbližších dnech měl být sťat. Jak se o tom rozsudku odsouzený dozvěděl, přemýšlel, jak se z vězení dostat. Útěk se mu podařil a on se navrátil na svůj hrad. Železnou kázní vychovával své vojíny, s kterými hrad opevnil a odtud podnikal loupeže do okolí. Brzy se v Čechách rozneslo, jak nejisto je jeti kolem Zavlekova. Kupci raději daleko zajížděli, jen aby nemuseli jet kolem hradu Jaroslava. Také na hradě panovala bázeň před jeho krutostí. Každý, kdo se pokusil vzdorovat byl uvězněn. Proto také Jindřich z Lipé marně hrad dobýval, když chtěl Jaroslava vydat spravedlnosti. Ale i mezi zbrojnoši se našel nespokojonec, který podněcoval na hradě vzpouru. Když se o tom Jaroslav dozvěděl, kázal zbojníka uvrhnout do zadního příkopu. Náhodou se však nezabil, protože se při pádu do příkopu chytil za keře. Po zachránění sliboval Jaroslavovi krutou pomstu.

 

Pán z hradu si vyšel jednou tajnou chodbou z hradu do blízké kaple. Blížící se dusot koňských kopyt ho vyrušil z modlitby. Vyhlédl z okna kaple, ale hned uskočil zpátky. K Zavlekovu se blížilo vojsko a v čele onen zrádce. Ihned si uvědomil, že jeho rozkazu uposlechnuto nebylo nebo že se zbrojnoši podařilo nějak uprchnouti. Nezbylo nyní nic jiného, než z kraje co nejrychleji odejíti.

 

Dlouho o něm žádný nevěděl, mnozí si mysleli, že snad byl při obléhání hradu zabit a nepoznán byl pohřben s pobitými.

 

Po čase přišel do kraje poustevník, který se tu usadil. Každý jej znal pod jménem Augustýn. U lidu byl oblíben pro svou zbožnost a bohabojný život. Lidé z daleka k němu přicházeli, hledajíce u něho útěchy. Jednou se však poustevníka v poustevně nedočkali. Šli tedy hledat do kaple. Klečel u oltáře a zdálo se, že se modlí. Čekali, ale když už jim bylo čekání moc dlouhé, šli k němu blíže a ustrnuli. Poustevník byl mrtev. Tak jej vzali, aby ho přenesli do poustevny, zpozorovali, že kniha, kterou drží v ruce, není modlitební. Nahlédli do ní a s překvapením oněměli. V knize našli vypsaný poustevníkův životopis, kterým nebyl nikdo jiný než Jaroslav ze Zavlekova.

 

Autor: František Jiříček, Zavlekov a okolí, Chodské nakladatelství, 1992.

Mapa